Články a rozhovory

Neviditelná vlna Rock & Pop 23. 5. 1995

Pod heslem: "centrum umírá a na periferii povstává nové hnutí" vyrazila jednotka několika pražských kapel na bojiště hudební scény. Semkly se do valící se neviditelné (a o to záludnější) vlny, a vytvořily tak málo vídaný jev. Prvním veřejným plodem jejich působení byl festival ve Kbelích.

Předkoncertní atmosféra se nesla v uvolněné náladě jarního happeningu. Skupinky těch nejodvážnějších (tj. těch, které nezastrašila předlouhá cesta) posedávaly venku na trávě, a v rámci své alternativní image vyvolávaly mírné pozdvižení v řadách místních obyvatel - tzv. 'Kbelíků'. S pozvolna se snášejícím soumrakem však přišel čas očekávané show, dozdobené kvalitními světly a dokonce drobnými ohňostroji.

Úvodní tóny patřily formaci Snake a jejich nevýraznému psychedelickému bigbeatu. Jako všechny neviditelné kapely vycházejí z podivně monstrózního sedmého desetiletí, ale naštěstí si z něj vzaly jeho undergroundovější a rebelštější odnož. Dalším průvodním prvkem zúčastněných sdružení byli charismatičtí zpěváci s většinou hlouběji usazeným hlasem. Frontman Snake patřil k těm výrazově rozmanitějším, ale to bohužel jinak šedivé vystoupení nemohlo zachránit.

Po zvytečné polodestrukci mikrofonů vyšla na pódium hvězda večera - vůdce Samir Hauser (právě on je duchovním otcem vlny) a čtyřčlenný, skromně nazvaný projekt Samir. Dle mého soudu ke z jeho muzikanstkých aktivit tím nejsympatičtějším a nejnormálnějším, na rozdíl od teroristické Vanessy a přesládlých Amigos. "Vidím tady plnej sál zasranejch depkařů a těch divnejch klukě, co holkám sypaj perník do pití." Rysy jeho další tváře vynikají energií, drzostí a přímočarou melodičností, no zkrátka punkem v klasické sexpistolské či ramonovské podobě. Ovšem zazněl i lehčí, tradičně rockový žánr včetně písně Politický cíle od pradávné Čínské čtvrti (ovšem dnes se jmenuje Deviantní cíle). Samir rovná se příjemná, ale nepůvodní klubová muzika, která by se díky celosvětovému punkovému revivalu mohla stát populární a Hauser by konečně pronikl do vytoužené pozice masově uctívaného.

Za další zajímavý objev lze prohlásit United Heads . Po Snake jsou dalšími ovlivněnými americkým kontinentem, tentokráte tamějším domorodým stylem - funky. Jejich živelnost lehce rozpohybovala unavené publikum, pojičtěna navíc coververzí hitu Lennyho Kravitze. K dovršení pohodového klimatu už stačilo jen lehounké reggae, při kterém spolupracoval zatím nezmíněný moderátor Mr. Pink (ne nepodobný největšímu z Rapmasters). On i jeho fešná asistentka se vtimpnými glosami snažili navodit představu o speciální a výlučné show, ale stejně mám dojem, že se celá akce trochu vymkla organizátorům z rukou a zařadila se tak mezi normální, byť důležité a poučné koncerty. Štafetový kolík zdědil spolek tajemných chlapců s image mystického světa za černými brýlemi. Houseboat chce být velmi výlučný, ale místo toho jen upadá do křečovité pózy. Vychází z dunivého tepu rytmiky a náročné dynamické stavby skladeb. Hudba je to velmi útočnám kousavá a vrčící. Temnota provází i takřka kultovní Rány těla, které nás zastínily svým mračnem berlínského folku z morku kostí. Ač věřím v jejich hudební upřímnost, domácí ojedinělost, expresivnost a efektivnost, dnešní vystoupení mne zatížilo rozpaky. Oni totiž hráli, jakoby vůbec nehráli. Jen zpěvák Jindra Hoch vnímal, i přes očividné technické problémy zbytku kapely, písně všemi svými smysly a byl jedinýmprvkem, jenž přitáhl zraky diváků.

Ovšem největším překvapením minifestivalu byl samotný závěr, v souvislosti s velmi ulítlým družstvem Posmrtné zkušenosti. Aktuálně reagují na anglickou epidemii chytré taneční hudby, konkrétně té etnické odnože v čele s Transglobal Underground. Ale Posmrtné zkušenosti jsou daleko milejší. Důmyslný a libozvučný ambientně-houseový základ (nic tuc-tuc-tuctovéhoé zvelebuje akustická kytara, živé perkuse, flétna a různé exotické nástroje. Podivné společnosti vévodí rapper, lépe řečeno soíše pohodový deklamátor antireklamových, promarihuanových a jiných hesel. Svíčky a kršnovská prostota jejich oděvů vzbuzovaly pocit oduševnělé náboženské seance na frekvenci moderního sdělení. Posmrtné zkušenosti jsou bomba, při jejíž explozi se krajina pokryje okvětními lístky.

Podíváme-li se zpátky, zjistíme, že se ten večer utkávalo pozitivum s negativem, dobro se zlem. Alespoň dle mého hodnocení to záporáci prohráli, což si odůvodňuji i celkovým nábojem devadesátých let. Zdá se, že se lidé chtějí bavit a že opět získali naději. Ale možná ne, neboť nic není absolutně jasné a vše obklopuje opar neviditelnosti. Jsem zvědavý na příští klání.

Radek Bureš